Moje cesta ke koučinku a józe

Moje cesta k terapeutovi a psycho-energetické transformaci

Od dětství mě to táhne stejně intenzivně ke dvěma směrům — tvoření a práce s lidmi. Možnost realizovat se v tvoření jsem měla snad úplně od malinka. Moje rodina tenkrát ve mne, v malém dítěti, spatřila nadšení a výtvarného ducha, a tak mě v podstatě od prvních okamžiků, kdy jsem poprvé čmárala na papír hlavonožce, až do dnešních dnů, kdy už zase kreslím hlavonožce :),  maximálně podporovala a stále podporuje. Za to jim patří velké díky.

Druhé směrování se v průběhu let proměňovalo a vlastně stále proměňuje, definuje a utváří mé aktuální já. Je to ta živoucí energie, která mi nedá spát, neustále se hledá, nachází, ztrácí a zase dokola. Od svých asi 10 let (jen co se moje o 6 let mladší sestra začala zajímat o písmenka a číslice) jsem chtěla být učitelkou. Hrály jsme si s naší korkovou nástěnkou, fixem a přišpendleným papírem na školu skoro každý den. Já byla paní učitelka.  A sestra na kancelářské židli naproti nástěnce s nohama pohupující se ve vzduchu a očima dychtivě hltajícíma klikiháky před sebou byla neúnavný žáček. Představa autority a  myšlenka zodpovědnosti za vzdělání dětí ve mne pomalu rostla stejně, jako přibývala slova, která jsme se sestrou spolu pečlivě pilovaly každý večer ve mém starém slabikáři. Byla vlastně můj první žáček. 

Ještě v maturitním ročníku, kdy jsem si podávala přihlášku na VŠ, jsem byla pevně rozhodnutá, že chci učit výtvarku třeba na gymnáziu nebo ZUŠ. Přiznám se, že roky na gymplu jsem milovala a dodnes na ně ráda vzpomínám. V té době právě v podstatě to, v čem jsem vyrůstala a žila utvářelo mé sny a ideály.  

Ale VŠ mi ukázala, doslova nechala na vlastní kůži zažít,  zcela nový pohled na svět. Otevřela mi oči v tom, že ne všechny pravdy, zajeté koleje, zvyky a železné košile, v nichž vyrůstáme a jsou pro nás dogmata, opravdu dávají smysl a uspokojení.

První fackou, která mi přistála mezi oči a vytříbila mé pedagogické směřování byla moje speciálně pedagogická praxe na základní škole speciální.

Pochopila jsem, že škola může fungovat i jinak, než na základě zvonění, sezení v lavicích, úmorných zápisů a hodin tělocviku.

Jde to jinak. Kreativně. Hravě. Intuitivně. Trpělivě.

S žáčky s těžkými formami mentálního a kombinovaného postižení jsem strávila dohromady tři roky.

Tenkrát jsem poznala, jaké to je chodit domů fyzicky utahán jako kotě, ale duševně zářící a naplněn. Tolik lásky a čistoty, tolik upřímného smíchu, ale i vzteku a pláče, epileptických a neurotických záchvatů vzteku a sebepoškozování u dětí s poruchami autistického spektra, tolik nakrmených dětí, přezutých bot, převlečených dětí a přebalených plín. Tolik čistých emocí a láskyplné péče.

Až teď s odstupem času začínám chápat své vrstevníky a vůbec mé okolí, když nevěřícně kroutili hlavou se slovy: “Tak na to bych neměl.”

Následovaly čtyři roky v soukromém sektoru na pozici Facility, od recepční až k pozici namagera a teamleadra. Což byla výborná škola trpělivosti, cílevědomosti, práce s lidmi, a také neskutečný trénink osobních hranic stresu a sebezapření. V poslední fázi přišlo uvědomění si, jak v praxi funguje “když si něco vezmu do hlavy”  a poznání, co je to sebeláska a jakou hodnotu a neomezenou sílu má moje (naše) vůle. 

A TAK JSEM TADY, KOUČ A TERAPEUT A TVOŘIVÁ DUŠE.
S VÁMI. O VÁS. A PRO VÁS.

Takhle jsem zakončila příspěvěk přesně 1.6. 2021.

Od té doby uběhl rok a kousek — je 4.10. 2022 a já můžu s radostí říci, že jsem se zase nejméně o krok posunula dál. Vydala jsem se na cestu učitele jógy, vytvořila zcela nový koncept propojující jógu, spánek a sny, který v ČR nemá obdoby, založila DreamYINg Academy a příštím roce pro vás chystám pobyt v Portugalsku. 

Zní to až neuvěřitelně, kam nás život dokáže zavát. Kam se dokážeme zavát. :) A já jsem ta všechny změny a posuny, malé i velké, neskutečně vděčná. O to více, že mne na této cestě provádíš právě Ty!

Namaste. 

Veru, Snilka